Křivá podlaha je časovaná nepříjemnost. Obvykle podložíme nábytkové nohy prohnutými novinami a přivykneme si na to, že židlí je třeba chvíli hledat místo, kde se nekývá. Nedostatky podlahy si odůvodníme zálibou ve venkovském životním stylu a těšíme se ze života. Taková drobnost nás nerozhází.
Přijde-li však situace, kdy je třeba naklikat lamelovou podlahu, rozvinout nový koberec, nebo oživit stěny tapetami s vodorovnými proužky, jejímu vyrovnání se nelze vyhnout. Problém, který jsme roky tolerovali a tlačili před sebou, je třeba vyřešit. V takovém okamžiku se vyrojí tisíce myšlenek, které nás znepokojí náročností řešení. Vyrovnání podlahy však může být jednodušší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Výzvy, které vzbuzují obavy
Ať se děje cokoli, vyrovnání podlahy se neobejde bez kompromisů. Čím déle uvažujeme o možném řešení, tím více úskalí se vynořuje z nepoznání. Začíná to změnou výšky. Každá nová vyrovnávací vrstva přizvedá podlahu vzhůru a to je vidět nejen pod dveřmi, které je třeba zkrátit, ale i v průchodu do vedlejší místnosti. Někdy můžeme před vyrovnáváním některé z původních vrstev odebrat, není to však pravidlem.
Pomyšlení na vodní hladinu, která se rovná do vodováhy silou přírody je příjemné, jakmile však přeskočí myšlenky do světa potěrů, anhydridů či pěnobetonů, vynoří se desítky drobných obav a nejasností. Najednou je všechno jakési komplikované a vyžaduje mnohem více snahy, než jsme ochotni podstoupit. Z drobné nepříjemnosti se stává velký stavební projekt, který ptá více peněz, než se na první pohled zdálo.
A pokud přijde řada na vážení, někdy zaváží každý nový kilogram navíc. Obzvlášť pokud jde o podkroví, u kterého se nikdy neuvažovalo o tom, že by se mohlo stát obytným prostorem. Strhnout střechu a začít znovu od zdí nedává smysl. To už si raději řekneme, že podlaha zůstane nakonec přece jen křivá. Bez boje se však vzdávají jen slabší nátury.
O všem rozhodně měření
Jaká křivá je vlastně podlaha? To prozradí pouze měření. Nejprve jen orientačně. Dlouhá lata nebo sádrokartonářský profil odhalí na podlaze „jámy a kopce“, které značíme tužkou na podlaze. Najednou, jako by byla poseta kruhy a ovály, ve kterých svítí značky + a -. Víme kde přidat a kde ubrat, ale to už jsme možná tušili i předtím.
Po chvíli měření máme naprosto jasno v tom, které místo je nejvyšší a jaké výškové rozdíly jsou v místnosti. A pokud k tomu přidáme i vodováhu, jakékoli experimentování s laserem je zbytečné. I selským rozumem umíme spočítat o kolik musí podlaha vyrůst do výšky, abychom ji vyrovnali. Právě toto je moment, od něhož se začíná odvíjet další rozhodování. Už to není jen touha po řešení, ale jasná představa o situaci.
Sololit překlene nerovnost desek
Tuto zkušenost mají za sebou mnozí, kteří se snažili dát do pořádku rodinný dům z 50. až 70. let. Na zemi jsou nabité desky, mezi kterými zívají tmavé spáry. Přestože kdysi byli v jedné rovině, po letech jakoby některé vystupovaly vzhůru a jiné se utápějí. Snad proto, že trámy pod nimi jsou uloženy příliš a škvára s popelem postupně ustoupily.
Na takové nerovnosti by se již brzy na koberci prošlapaly pruhy a podlaha naklikaná z lamel by se začala lámat ve spojích. Nejprve se při takovém pokusu ukáží rohlíky lamel a po čase to už praská řada za řadou. Vytrhat prkna a vyměnit za nové, nebo je zbrousit do roviny? Obě řešení by byla zbytečně drahá a pracná.
Tím pravým řešením je sololit o tloušťce 4 milimetrů. Je levný, vyrábí se v tabulích velkých formátů a je dostatečně pevný, aby dokázal plochu vyrovnat bez jakýchkoliv úprav. Stačí ho jen nařezat na míru jako koberec, uložit na vysáté desky a připevnit hřebíčky v roztečích 15×15 centimetrů. Najednou, jako by vznikla velká, rovná plocha, která utajila všechny nedostatky. Teď už nový koberec nebude trpět ai lamelová podlaha bude mít dostatečně rovný podklad. Hrozba je zažehnaná.
Panelákové bubny pod PVC krytinou
Koupíte starší byt a první co vám padne do oka jsou podlahy pokryté PVC krytinou. Léta byla zakryta koberci a nikdo si nestěžoval na to, že cosi není v pořádku. Ve vyklizeném prostoru však pozornému oku cosi nehraje. Na podlaze jsou bubny a přestože nejsou příliš velké, nedokážeme se přenést přes to, že by tam mohli zůstat. Máme k tomu své důvody. Byt čeká rekonstrukce a ta žádá podlahy rovné, s novou nášlapnou vrstvou.
Pokud jde jen pokládat levná plovoucí podlaha, volba padá na kompromis. Ve velké mapě ostrůvků se značkami + a – se vyřízne krytina tam, kde vyčnívá nad pomyšlenou rovinu. Při 3milimetrové tloušťce krytiny jakoby se nerovnosti najednou scvrkly na polovinu. Ve chvíli, kdy se úpravami znivočená podlaha celoplošně přikryje lepenkou, vše sedí tak dobře, jako by nikdy bubny neexistovaly. Už slyšet jen kliknutí za klepnutím a podlaha může sloužit po celá léta. Spolu s jejím malým tajemstvím.
Chodba, koupelna a kuchyň však ptají dlažbu a přestože stržená PVC krytina již leží u popelnic, podlaha je stále nerovná. Proč však platit za vyrovnávací stěrku těžce vydělané peníze, když na zemi je jen chudá, měkká mazanina? Na podlahu se opět kreslí ostrůvky a do rukou bereme škrabák na pórobeton. Přestože je mazanina pevnější, přece jen plíšky derou ostrůvky a vyrovnávací stěrkou postačí vyplnit prohlubně. Za polovinu ceny, s mnohem méně starostmi.
Dřevěná paluba jako na Titaniku
A opět jsme na vesnici. Kroutíme hlavou nad podlahou z desek, která se z nevysvětlitelných důvodů utápí v jednom rohu místnosti. Podlaha sbíhá dolů téměř o 5 centimetrů, ačkoli dům pevně stojí na svých základech. Cosi se muselo stát. Hranol na kterém jsou nabité podlahové desky nebyl správně podepřen a rok od roku klesal přes škvaru dolů.
Kvůli takové nepříjemnosti není třeba celou podlahu rozebírat a začínat znovu. Obvykle postačí vytáhnout několik z rohových desek a řešení se ukáže samo. Obnažený hranol stačí jen podložit klínkem a podbíjet ho, dokud se nezvedne. Někdy to vyžaduje trochu vytrvalosti a úsilí, jindy se ukáže, že místo něho je tam jen hrubá foršna, která se utopila v popelu. Tehdy je pomoc na místě – tedy přesněji před domem nebo v garáži. Zvedák automobilu foršnu zvedne a spolu s ní i celou podlahu. Už jen podložit ji tak, aby unesla tíhu našeho nábytku. Těch pár desek se nabije zpět stejně rychle, jak jsme je vypáčily ven.
Chodbička s prohnutou podlahou
Čím to je, že opěradlo nové lavičky odstupuje v chodbě od zdi bez ohledu na to, zda ji přistavíme vpravo nebo vlevo? Inu, pouze podlaha je prohnutá, protože je její střed nadobro vyšlapaný. Přestože jsou na ní nalepeny staré dlaždičky 10×10, pod chvílí slyšet jak tančí ve svém maltovém lůžku. Cosi pod nimi povolilo a nyní je podlaha jako mělké písmeno U. Oba okraje podlahy jsou ve správné výšce, jen ten střed je utopen.
Kdo ochotně podstoupí zvýšení podlahy o 18 milimetrů, ten by se měl jistě rozhlédnout po OSB panelech této tloušťky. Většina chodeb je užší než 240 centimetrů, takže tento materiál je pro domácí kutily tím nejvhodnějším. Vše se obejde bez míchačky a je jen na vás, kterou ze dvou technik podkládání zvolíte.
Tím, co není zatěžko řezat laťky sáhnou po dřevě. Uloží na zem první OSB panel a do spáry pod ní napílí laťky různých tlouštěk. Vejde se jich vedle sebe přibližně sedm, aby se nová, rovná podlaha neprohýbala. A aby nepochodovali zprava doleva, na kachličkách je udrží lepidlo na podlahoviny.
Komu však chybí trpělivost při vyměřování, ten sáhne po sádrové maltě a pod každou tabuli nahází na zem statné maltové koláče. OSB panel je rozmačká jako džem mezi lívanci a když po pár desítkách minut vytvrdnou, nová podlaha stojí pevně, bez prohýbání. Už jen olemovat lištami a chodba je opět rovná.
Není problém spočítat na prstech svých rukou, kolik za 6 OSB panelů zaplatíme. Není to velká investice do rovné podlahy a výsledek je dokonalý. Na takovou podlahu lze nalepit dlaždice a třeba korkové kazety, které svou měkkostí připomínají lesní jehličí pod nohama.
Rošt, který udělá z půjdou letiště
Je to hit, který začal nechvalně a stál na počátku éry, kdy betonové deky z cementu začaly na vesnicích nahrazovat v rodinných domech dřevěné „šťukátory“. Přestože byly stropy pokojů z litého betonu, přece jen nevypadaly tak jako ty dnešní. Beton se na hladkých výztužích unavil a ovisel. V takovém stavu je nacházíme i dnes.
Koupíme zachovalý domek a když začneme uvažovat o zobytnění podkroví, začne se trápení. Podlaha na půjde je jako z pryže. Při každém kroku pruží pod nohama a kdokoli ustane, cítí kroky všech ostatních. Navíc nad každou místností znát povislou vanu i letmým pohledem. Bojíme se beton zatížit a přece ho potřebujeme nějak vyrovnat.
Tady není prostor pro žádné experimenty, ani kompromisy. Nová podlaha musí putovat na samonosný dřevěný rošt. Ten nejtenčí by mohl být z dřevěných lepených nosníků o průřezu 80×80 milimetrů, od sebe vzdálených ne více než 30 centimetrů. Každý z nich sedí na výstupku obvodové zdi a nosné příčce. Takže u klasického domu s chodbičkou uprostřed, jako by byly naskládané ve třech pruzích vedle sebe. Všechny vypodložené laťkami do roviny, čekající na záklop z 22milimetrových OSB desek. Toto je řešení, se kterým si poradí každý zručnější kutil.
Když vše vyztuží šrouby, které jsou v nosnících na 20 centimetrů od sebe, všechno je pevné jako skála. Přestože pod letištěm ze štěpkových desek spočívají prohnuté betony, které netuší o tíži nad sebou.
Podsyp místo roštu
Tam, kde se však lze spolehnout na pevný podklad, jakékoli budování roštů je jen mrháním času. Slyšeli jste někdy o líporu? Pokud ne, určitě jste kdysi se zájmem zkoumali hnědavé palice v květináčích. Je to vypálený jíl, který zůstal lehoučký a přece pevnější než skořepina ořechu. Přestože neváží mnoho, je jako přírodní kámen, který unese velkou zátěž.
Stačí jej jen rozhrnout na nerovné podlaze do rovné vrstvy a ihned může začít s ukládáním nové plošné podlahy. Mohou to být OSB panely, sádrovláknité desky či jakékoli jiné velkoformátové podlahové dílce. Uložíte je, převážete mezi sebou a nová, rovná podlaha je na světě. Přestože by byla pod ní pouze udupaná hlína a na ní plastová fólie.
Suchá renovační výstavba je ideálem všude tam, kde má jít práce rychle as minimální výbavou. Všechno se dá zvládnout svépomocí. Rošty, podsypy a tabulové materiály vycházejí z myšlenek našich dědů, přicházejí však s technologiemi a moderními materiály dneška.
Mimochodem, zamýšleli jste se někdy nad tím, kde končí vrstvené obaly z mléka a džusů? I z těch už lisují panely potažené papírem, že byste je nerozeznali od sádrokartonu. Natolik pevné, abyste se na ně mohli postavit na rovné nohy. Samozřejmě, nyní už na vynovenou, rovnou podlahu.
